MŠ Srdíčko a inkluze dětí s odlišným mateřským jazykem (OMJ)

Ilustrační foto / FOTO: Pixabay

Mateřská škola Srdíčko sídlí v Praze 12 – Modřanech, nedaleko známé asijské tržnice Sapa. Ředitelka Mgr. Radana Mikšová se zde nesetkává pouze s vietnamsky hovořícími dětmi, ale také s jinými světovými jazyky. S celým svým týmem má dlouholeté zkušenosti se vzděláváním dětí s odlišným mateřským jazykem.

Jaká je vaše školka?

Naše školka je specifická. Jsme na okraji sídliště. Díky tomu, že jsme na konečné tramvaje, můžeme jednoduše dojet městskou hromadnou dopravou kamkoliv do centra, na vlak, můžeme využívat všeho, co nám poskytuje okolí. Specifická je i tím, že integrujeme děti s odlišným mateřským jazykem a děti s různými typy postižení. V každé třídě máme asistenta pedagoga, máme také školního asistenta a dvojjazyčného asistenta. Školka má mezi rodiči dobrou pověst díky kolektivu lidí, kteří tu pracují s nadstandardním přístupem a rádi. Srdíčko se jmenuje proto, že všichni zaměstnanci pracují ,,ze srdíčka“.

Kolik máte ve školce tříd a dětí?

Máme čtyři třídy. A protože maximální kapacita jedné třídy je 28 dětí, tak bychom mohli přijmout 112 dětí. Máme jich ale momentálně jen 106, protože máme ve třídách děti s podpůrným opatřením třetího a vyššího stupně.

Jaké cizí jazyky ve vaší školce můžeme slyšet?

Momentálně hodně slovenštinu. Donedávna si většina pedagogů myslela, že děti slovenské národnosti nepotřebují jazykovou podporu, zvlášť u nás, starších pedagogů, to tak bylo. Ale zjistili jsme, že rodiče dětí slovenské národnosti doma téměř vůbec nepoužívají češtinu, takže slovní zásobu mají dobrou, ale neznají naše fráze a slovní obraty, a potřebují jazykovou podporu. Dále nejvíce vietnamštinu, poté ukrajinštinu, ruštinu a moldavštinu.

Nacházíte se blízko tržnice Sapa. Jak začalo vzdělávání vietnamských dětí jejích zaměstnanců?

Do školky jsem nastoupila v roce 2004 a už tehdy se zde vzdělávaly děti různých národností. Kolem roku 2008 se začal zvyšovat počet dětí vietnamské národnosti i proto, že se navyšoval počet zaměstnanců velkotržnice – z bývalého masokombinátu se stávala vietnamská tržnice Sapa. Mezi lety 2008 a 2010 jsme měli až 25 % dětí vietnamské národnosti. Tehdy měli Vietnamci velkou touhu po tom, aby jejich děti ovládaly český jazyk a měly vysokoškolské vzdělání. Takže je například vyzvedávaly české chůvy a ještě s nimi mluvily doma česky. Naše potřeba, aby si osvojily český jazyk, rychle stoupala. Začali jsme pátrat, jestli v České republice existuje někdo, kdo by nám pomohl, kdo se tímto už zabývá. V té době ale žádná podpora dětí s odlišným mateřským jazykem nefungovala, takže jsme začali sami systémem pokus – omyl pátrat, jak děti podpořit, jak je posunout dál. Pak vznikla Meta, nezisková organizace zabývající se podporou nejen dětí s odlišným mateřským jazykem, ale i uplatněním dospělých cizinců v pracovním procesu. Protože jsme potřebovali všechno, co jsme zjistili, že nám funguje a nefunguje, dát dohromady, vytvořila jsem s kolegyněmi první metodiku integrace těchto dětí. Ta sloužila i pro ostatní školky, aby se vyvarovaly počátečních chyb. Vloni jsem metodiku integrace revidovala. Předávali jsme informace i ostatním mateřským školám, které nemají procento dětí s odlišným mateřským jazykem zatím tak vysoké. Může se ale stát, že nastane rok, kdy se rapidně zvýší. Postupně s Metou začala spolupracovat i naše městská část a vznikaly různé semináře a kurzy. V poslední době hodně využíváme jejich supervize. 

Jaké byly vaše začátky při motivaci učitelek při vzdělávání dětí s odlišným mateřským jazykem?

Začátek byl hodně kostrbatý, hodně učitelek zaujalo postoj ve stylu: „Proč bychom měly těm dětem pomáhat, vždyť pro ty naše v zahraničí taky nikdo nic neudělá.“ U některých národností byly, zvláště u starších učitelek, navíc osobní antipatie. Takže nejvíc práce jsme měly samy se sebou za účelem změny úhlu pohledu. Výsledkem měl být postoj odpovědného předškolního pedagoga, který ze sebe dává dítěti to nejlepší. Dítě si přece nevybralo, do jaké země se narodí, kam se přistěhuje, nevybralo si ani svoje rodiče. Je proto potřeba pracovat s dítětem bez osobních preferencí a dělat vše pro to, aby se posunulo. Je fakt, že od nás jedna učitelka, která se s tím nesmířila, prostě odešla. Vyjasnili jsme si, že my to chceme takto, a pokud ona nechce, nemáme jí to za zlé. Odešla do jiné školky, kde děti s odlišným mateřským jazykem nejsou, a je tam spokojená. Nemůžeme všechny lámat přes koleno a nutit je. Musí chtít. Pokud s těmi dětmi nechtějí pracovat, nemají tu vnitřní motivaci a vůli, nebude jejich práce nikdy efektivní a dítě tu neupřímnost vycítí.

Jak konkrétně vás váš zřizovatel – Městská část Praha 12 – při vzdělávání dětí s OMJ podporuje?

Naše městská část (Modřany, pozn. redakce) těsně sousedí s městskými částmi Libuš a Kunratice a právě na Libuši je velkotržnice Sapa. Tyto tři městské části spolu úzce spolupracují, protože i ony řešily nejen v mateřských, ale i v základních školách vysoké procento dětí s odlišným mateřským jazykem. Dříve ve spolupráci s Ministerstvem vnitra, v poslední době v rámci Místních akčních plánů nám začaly tyto městské části poskytovat finanční podporu při doučování dětí s odlišným mateřským jazykem. Začaly spolupracovat s Metou, a díky tomu měli všichni zaměstnanci škol a školek v Praze 12 možnost absolvovat školení práce s dětmi s odlišným mateřským jazykem, kurz práce s německou metodikou Kikus a další aktivity, které vedou ke zvýšení efektivity práce.

Vaši pedagogové měli možnost navštívit jiná zařízení, která se dětem s odlišným mateřským jazykem věnují. Kde nacházeli inspiraci pro svou práci?

Formou sdílení zkušeností v rámci městské části Praha 12, náslechy a supervizemi na ostatních školkách, na schůzkách asistentů pedagogů a pedagogů na určité téma s přizvaným odborníkem, který zodpovídá jejich dotazy. Asistentky měly také možnost navštívit některé školy v Praze, třeba Základní školu Marjánka v Praze 6, kde mají pro děti s odlišným mateřským jazykem speciální třídu. Část roku se věnují jenom českému jazyku, a teprve pak samotnému základnímu vzdělávání. Jedna asistentka pedagoga, která se intenzivně věnuje doučování českého jazyka, měla možnost vyjet na stáž do Řecka.

Podívejme se na praktickou stránku vzdělávání dětí s odlišným mateřským jazykem v předškolním zařízení. Jaké jsou první kroky, když dítě nastoupí?

Musíme podchytit jazykovou vybavenost rodičů dítěte už ve chvíli, kdy si vyzvedávají žádost o přijetí. Je nejlepší, když si zařídím tlumočníka. Městská část má pro všechny případy brožury přeložené do spousty jazyků, ve kterých je vysvětlen systém předškolního vzdělávání v České republice. Dále na to navazuje schůzka, které se účastní rodiče nově přijatého dítěte, pokud jsou dostatečně jazykově vybaveni. Pokud nejsou, domluvíme individuální schůzku s tlumočníkem. Nedoporučuji, aby si rodiče přivedli vlastního tlumočníka – kamaráda, protože si pak nemůžu být překladem úplně jistá. Už před začátkem září musíme vědět, jak dlouho je dítě v České republice, jestli náhodou nepřiletí až v srpnu. 

Stalo se nám, že vietnamské dítě přiletělo 31. srpna, vidělo po půl roce svoje rodiče (pracující v ČR, pozn. redakce), předtím bylo s babičkou a dědou, s rodiči si volalo jen přes Skype. 1. září ho rodiče umístili do školky na osm hodin denně, což pro něj představovalo extrémní emocionální a kulturní šok. Dítě vůbec neví, kde se ocitlo, ničemu nerozumí. Ale ani u dětí rodičů Rusů a Ukrajinců, kteří v České republice pracují a mají hodně dlouhou pracovní dobu, adaptace nefunguje snadno. Rodiče jdou do práce, takže dítě ve školce bohužel ihned po nástupu zůstává na osm hodin. Na to my musíme být připravení, musíme vědět, jestli u dítěte už proběhlo setkání s českým jazykem, musíme mít připravené pomůcky. Zároveň nesmíme zapomínat na to, že současně (souběžně) dochází i k adaptaci českých dětí. Ideální je pro začátek pantomima a škála komunikačních obrázků, kartiček a reálií. Z předchozí praxe víme, s čím se bude dítě potýkat, musíme být připraveni usnadnit mu cestu adaptace.

Takže je při adaptaci dítěte důležitá vizualizace?

Vizualizace probíhá po celou dobu docházky dítěte. To se netýká jen dětí s odlišným mateřským jazykem, protože jazyková vybavenost českých dětí je mnohdy téměř na podobné úrovni.

Čím dále rozvíjíte jejich komunikaci kromě obrázků a ukazování?

Díky podpoře městské části Praha 12 nemusíme spoléhat jen na hodinu jazykové podpory týdně pro předškoláky, ale můžeme se dětem věnovat formou doučování českého jazyka už od nástupu do mateřské školy. Kromě toho, že s ním individuálně pracuje učitelka ve třídě, využíváme i asistenta pedagoga, pokud zrovna není zaměstnán dítětem s podpůrným opatřením, a dále školního asistenta a dvojjazyčného asistenta pedagoga k podpoře ve třídě, kde se dětí s odlišným mateřským jazykem sejde víc, nebo je úroveň češtiny hodně nízká nebo nulová. 

Hlavní je každodenní doučování, které probíhá tak, že po řízené činnosti ještě následuje 10 minut, kdy asistentka hravou formou s dětmi zopakuje téma, o kterém si už týden nebo dva povídají, a děti mají možnost si vše ještě lépe zafixovat. Poté je spousta dalších forem práce, které se vyvinou až podle potřeb dětí. Je také důležité, aby učitelka uměla s dětmi navázat oční kontakt, aby poznala, kdy dítě volá nebo nevolá očima o pomoc, jestli ví, co má dělat, a jestli nestrádá ve třídě. Myslím si, že nezbytnou vybaveností každé učitelky musí být schopnost empatie a schopnost rozpoznat rozpoložení dítěte ve třídě a fungování celého kolektivu. Také by měla umět vhodně zvolit aktivity k vřazení nejen do řízené činnosti, ale hlavně do spontánních her, protože tam adaptace a integrace startuje.

Má na rozvoj češtiny vliv, z jaké jazykové skupiny dítě pochází?

Má to velký vliv. Ruské národnosti mají například daleko blíž k češtině než asijské národnosti. U dětí z arabských zemí je zase velká kulturní odlišnost z pohledu muže na ženu a na ženu učitelku. Takže třeba chlapec už do školy přichází s pocitem jakési nadřazenosti nad ženským pohlavím. U anglicky a německy mluvících dětí adaptace probíhá asi nejlépe, protože se s bilingvností setkávají od malička. Nejtěžší je rozvoj českého jazyka u asijských národností. Abychom se do dětí asijského původu mohli lépe vcítit, můžeme si představit, v které zemi světa by pro nás byla nejtěžší komunikace. Vždy si povídám s českými dětmi o tom, co by se stalo, kdybychom my přijeli třeba do Pekingu a tam se ztratili, jak moc by to bylo odlišné od toho, když se ztratíme v Praze. I já jako dospělý si uvědomuji, jak bych se cítila, co by se mi asi dělo v hlavě, kdybych se dostala do země, odkud dítě pochází, o které třeba vůbec nic nevím, a kde bych nikomu nerozuměla ani slovo.

Má na rozvoj češtiny vliv i to, v jakém věku se dítě dostane do českého prostředí a do české školky?

Určitě. A je to úplně stejné jako s dítětem českým. Když k nám dítě s češtinou jako mateřským jazykem nastoupí ve třech letech, daleko lépe a rychleji se adaptuje a my jsme schopni rozvíjet jeho schopnosti a dovednosti, než když přijde až těsně před nástupem do základní školy. Do třídy s ním nastupují tříleté české děti, u kterých je v některých případech úroveň jazykové vybavenosti velmi nízká, takže se dá říct, že začínají takřka nastejno. Zároveň každou aktivitou nebo činností, kterou podpoříme děti s odlišným mateřským jazykem, podpoříme zároveň i české děti ve třídě, které jsou jazykově hůře vybavené, a kterých, z mého pohledu, v průběhu času přibývá. 

Ve třech letech, kdy dítě s odlišným mateřským jazykem nastoupí, je tedy miska vah k sobě daleko blíž, než když takové dítě nastoupí v pěti letech a třídní kolektiv už je ucelený, pomaleji přijímá dalšího nového člena, který je navíc odlišný v jazykové vybavenosti. Starší dítě s odlišným mateřským jazykem je navíc už zvyklé na nějaký stereotyp doma, na jiné chování a vystupování. Velice těžce se potom adaptuje na režim ve školce.

Už jste zmínila obrázky. Jaké další pomůcky používáte?

Obrázky používáme i pro české děti. Máme škálu obrázků k různým tématům a preferujeme, aby to byly fotografie reálných předmětů. Doporučuji třífázové vstřebávání slov a pojmů – pojem říkám, ukazuji ho a ještě ukazuji na obrázku – děti tak mají k dispozici tři zdroje. Je dobré nafotit si veškeré vybavení třídy a obrázky si zalaminovat. Dále máme klasické piktogramy, které používáme pro děti s poruchami autistického spektra, jsou to komunikační obrázky všech možných typů. Ty jsou kreslené, ale měly by se co nejvíce přibližovat reálné podobě předmětu nebo jevu. Komunikačními kartami ve formě piktogramů nebo obrázků rozfázováváme básničku nebo písničku. To je opět efektivně využitelné i pro české děti. Protože v písničkách se objevuje spousta slov, kterým nerozumí – karty jim pomáhají porozumět. Naše učitelky a asistentky navíc prošly kurzem, kde si mohly i v praxi vyzkoušet, jak efektivní je využití společenských her pro nácvik českého jazyka. 

Ve chvíli, kdy dítě není přítomno v mateřské škole, nahráváme mu formou videa lekci doučování českého jazyka. To jsme loni využívali v době, kdy byly školky zavřené (přerušení provozu z důvodu pandemie, pozn. redakce). Také se snažíme samozřejmě využít veškeré pomůcky, které máme k dispozici ve třídě, ale nejvíc je potřeba osobní kontakt, aby děti přijaly dítě s odlišným mateřským jazykem do hry a do kolektivu. Nejvíc pracujeme na tom, abychom dokázali dítě začlenit mezi ostatní. Aby s ním ostatní děti komunikovaly, mluvily s ním v češtině, všechno mu ukazovaly. I tříletým dětem radíme, jakým způsobem mohou komunikovat s kamarádem, který nerozumí česky.

Jaké máte zkušenosti s užitím Plánu pedagogické podpory (PLPP) a s Individuálním vzdělávacím plánem (IVP)?

Individuální vzdělávací plán děláme přednostně dětem s podpůrným opatřením, tedy dětem, které jsou diagnostikované. V počátcích, když nebyla možnost doučování českého jazyka, jsme se na podpůrných opatřeních domlouvali s pedagogicko-psychologickou poradnou, která se k tomu nejprve nestavěla úplně vstřícně. 

Měli jsme zkušenost se třemi dětmi, které zrovna přiletěly z Vietnamu, takže měly nulovou znalost češtiny. Nebylo možné je vyšetřit a nebyla možnost podpůrného opatření. Rodiče se dostavili do školky, byl pozván i tlumočník a paní psycholožka z pedagogicko-psychologické poradny. Vysvětlili jsme si, jaké jsou naše potřeby a požadavky a byli jsme jedni z prvních, kteří dostali podpůrná opatření na dítě s odlišným mateřským jazykem.

V současné době děláme Plán pedagogické podpory každému dítěti s odlišným mateřským jazykem, pokud nemáme u dětí s podpůrným opatřením povinnost zpracovávat Individuální vzdělávací plán. V Plánu může být ze začátku i stručná informace v jedné nebo dvou větách. Postupně vše nastavujeme konkrétně na dítě, na jeho jazykový stupeň, potřeby a to, čeho prioritně chceme docílit. Mnohdy nemusí být primárním cílem osvojení si českého jazyka. Například v případě, kdy je dítě v Česku dva nebo tři dny a rok se nevidělo s rodiči, je priorita dostat ho do pohody, zadaptovat ho, seznámit ho s tím, jak to u nás funguje, protože mnohdy žilo třeba na vesnici, kde si myli ruce v potoce. Je to velmi individuální. Zpracovávat Plán pedagogické podpory není úplně jednoduché. Trochu jsme si jeho podobu přizpůsobili, aby byl srozumitelný jak pro učitelku, tak pro rodiče, ale hlavně aby vždy byl nastavený na konkrétní dítě a na jeho aktuální potřeby.

Zmínila jste podporu ze strany školských poradenských zařízení. Jakou podporu vám konkrétně poskytují a které další organizace vám poskytují poradenskou pomoc?

Pedagogicko-psychologická poradna je natolik zahlcená vyšetřeními, která slouží k posouzení školní zralosti, žádostmi o odklad školní docházky a enormním výskytem různých poruch chování a učení v základních školách v městské části, že na děti s odlišným mateřským jazykem už jim absolutně nezbývá kapacita pracovníků. Hlavně si ale myslím, že s těmito dětmi ještě úplně neumí pracovat. Chápu, že na to nezbývá čas. Hodně tedy využíváme spolupráci s Metou, kde mají supervizory, kteří dokáží přijít do školky nejen na lekci češtiny a udělat si náhled na fungování podpory. Asistentka pro děti s odlišným mateřským jazykem se může s nimi dohodnout, co příště lépe využít, co dělat a co nedělat, má možnost s nimi všechno konzultovat nejen osobně při výukové lekci, ale i e-mailem nebo telefonicky. Supervizor ale může přijít i do třídy, kde zjistí, v jakém stavu dítě je, co mu máme poskytnout. Tím, že supervizor chodí do více mateřských škol, kde se integrují děti s odlišným mateřským jazykem, a má zkušenosti, můžeme formou sdílení získat jiné náhledy. Hodně také sdílíme s ostatními mateřskými školami, co se jim osvědčilo, jakou mají zkušenost. Máme navíc výhodu, že pokud by se vyskytl problém ve spolupráci s rodiči vietnamské národnosti, pomáhá nám vietnamista a mediátor Mgr. Jiří Kocourek. 

Působí ve vaší školce logoped?

Školního logopeda nemáme, ale v naší městské části Praha 12 funguje klinická logopedie, kam máme možnost děti odesílat. Dobrou zkušenost máme s LOGO klinikou na Karlově náměstí. Pokud potřebujeme intenzivně něco řešit, posíláme tam i české děti, protože tam hledají příčinu potíží, což je důležité. Jinak máme ve školce kroužek logopedické prevence, který vede naše bývalá asistentka pedagoga, která má vystudovanou logopedii. Vždy ale rodič musí vědět, že se nejedná o nápravu řeči, jen o prevenci, případně doplněk k logopedii, a že musí doma s dítětem opravdu trénovat. Je ale pravda, že logopedi moc s dětmi s odlišným mateřským jazykem nepracují.

Ve druhé části rozhovoru s ředitelkou pražské mateřské školy Srdíčko Mgr. Radanou Mikšovou se dočtete o jejích zkušenostech s prací dvojjazyčné asistentky, doučováním českého jazyka nebo se spoluprací s rodiči dětí s odlišným mateřským jazykem.

FOTOGALERIE: APIV B

Načítání obrázků...